Évora

Cesta z Lisabonu do Évory

Po té nepříjemné zkušenosti v Lisabonu jsem se rozhodl vrátit do Španělska co nejkratší cestou. Policie mě vysadila na východním okraji města a já už neměl sílu ani chuť vracet se zpět k pobřeží.
Byl konec listopadu 1999, počasí se zhoršovalo. U oceánu to znamenalo déšť, mlhu a nepříjemný vítr.
Každý večer byl boj najít místo na přespání.

Na čerpací stanici u výpadovky jsem se podíval do mapy. Stál jsem u zálivu, který se mi nechtělo obcházet, a tak padlo rozhodnutí přejít přes most Vasco da Gama.

Tenkrát jsem o mostě nevěděl vůbec nic.
Překvapilo mě, jak je dlouhý – nekonečný pás betonu nad vodou. Navíc tam byl zákaz vstupu pro chodce, a tak jsem se na něj vydal až po setmění s nadějí, že mě nikdo nezastaví. Po úmorném pochodu jsem se konečně dostal na silnici vedoucí přímo do Španělska.

Naštěstí mi zůstalo pár escudos od chlapíků z kavárny a měl jsem i něco k jídlu – zásoby asi na dva dny. Nemusel jsem řešit, co budu jíst, a mohl se soustředit na chůzi. Portugalska jsem měl už plné zuby. Do té doby mě tam nepotkalo nic dobrého.
Přesto musím uznat, že prostředí na mě působilo exoticky – obrovský, divoký oceán, skalnaté pobřeží, které se tříštilo pod mohutnými vlnami, eukalyptové lesy, které středoevropan nezná, a portugalština, které jsem vůbec nerozuměl.

I když jsem pochodoval po Španělsku a Portugalsku už od dubna, pořád jsem si nedokázal zvyknout. Nebylo mi z toho dobře. Neustálá samota, každodenní starosti o to, kde budu spát a co budu jíst… Deprese se znovu hlásila o slovo.

A tak jsem byl znova na cestě. Vracel jsem se do vnitrozemí, i když jsem původně chtěl jít podle pobřeží kolem Pyrenejského poloostrova. Říkal jsem si, že to španělské prostředí přece jen znám víc.
Šlapal jsem na východ k hranici, před sebou desítky a desítky kilometrů po silnici první třídy. Cesta byla pořád rovná jako když střelí, po obou stranách se rozkládaly obrovské pláně korkových dubů, za ploty se pásla černá prasata určená na výrobu jamonu.

Nejčastější náklaďáky, které mě míjely, vezly právě korkovou kůru oloupanou z těchto dubů. Překvapilo mě, že jsem se dostal na místo, odkud pocházejí špunty do lahví od vína.

Občas jsem narazil na remízek keřů. Udělal jsem si jednoduché přístřeší a přespal dost daleko od cesty, aby mě nebudila projíždějící auta a aby mě nikdo neviděl. Cítil jsem se tak relativně v bezpečí a spal jako dudek. Počasí bylo překvapivě dobré – nepršelo a nefoukal ani silný vítr.

Šlapal jsem den za dnem, až se přede mnou objevila Évora, první větší město, na které jsem se těšil. Byl jsem na cestě čtyři dny a už jsem neměl vůbec nic k jídlu. Při cestování bez peněz je tohle období úplně nejhorší. Venku už v podstatě nic nerostlo, příroda se chystala k zimnímu spánku a turisté, kteří v létě nechávali své nadbytečné zásoby u cesty, už odjeli.
Nezbývalo než znovu spoléhat na to, že něco najdu u kontejnerů ve městě u nějakého supermarketu. Před rokem 2000 se po Evropě moc lidí jako já nepohybovalo.
Dnes je situace úplně jiná – tisíce emigrantů přijíždějí z Afriky i z východního bloku. Všichni chtějí jíst a málokdo z nich dostane práci, za kterou bere peníze na jídlo.
Tehdy se potraviny často vyhazovaly nebo ukládaly u kontejnerů v originálních krabicích či na paletách. Další den je odvážela nějaká firma na zpracování nebo na likvidaci. Měl jsem naději, že se tímto způsobem dá přežít a neumřít hlady.
Tyhle začátky pro mě byly opravdu kruté, když jsem neuměl řeč a nevěděl kam jít. Ale přežíval jsem.

Do Évory jsem přišel za tmy.
Stmívalo se brzy a na kostelních hodinách bylo tři čtvrtě na pět.
Pamatuju si to jako dnes.
Utkvělo mi to v paměti, protože jsem se najednou ocitl v jiném světě – v minulosti, o staletí zpět. Měl jsem štěstí, že jsem procházel zrovna historickou částí města. Úžasná atmosféra toho večera: staré nízké domy, úzké uličky, kamenná dlažba mokrá od padající mlhy, žlutě svítící hranaté lampy na stěnách domů.
A do toho všudypřítomná vůně pečených kaštanů, které prodávali skoro v každé uličce pouliční prodejci se svými vozíky s velkými koly.
Jakou já jsem na ty kaštany dostal chuť… Ale peníze jsem už neměl žádné a jenom jsem slintal.

Procházel jsem městem a pokukoval, kde bych co mohl najít, ale nedařilo se. Když už jsem si myslel, že zase půjdu spát hladový, uslyšel jsem nějaké chlapy, kteří se bavili rusky. Víc než půl roku jsem s nikým nemluvil a najednou jsem zatoužil s někým promluvit. I přesto, že moje ruština ze školy byla hrozná, jsem je oslovil. Představil jsem se a oni se se mnou dali do řeči. Neodmítli mě.

Byli to emigranti, ale měli štěstí a pracovali na blízké stavbě jako zedníci. Po pár minutách hovoru mi nabídli, abych šel s nimi, že mi pomůžou alespoň ten večer. Abych nespal venku na ulici, mohl se vykoupat a dostal něco k jídlu. Povídali, že taky spí na té stavbě, mají tam vytvořené zázemí, aby ušetřili za ubytování. Samozřejmě jsem to s vděčností bez rozmýšlení přijal.

Co ti mám povídat… Po takové době na ulici, o samotě, často bez jídla a někdy i bez spánku to přišlo jako zázrak.

Sešli jsme z kopečku dolů a dostali se do ohrady, za kterou byla stavba panelového domu. Na místě, kde později byly podzemní garáže, stály hrubé stoly a lavice ze stavebního dřeva, všude plno materiálu a nářadí. V malých místnostech po okrajích měli udělané provizorní postele, ale se vším komfortem, co k tomu patří. Elektřina tam byla i voda, a tak to bylo v ten moment jako penzion pro svobodné pány.

Chlapi, které jsem potkal, šli zrovna z nákupu a vybalili jídlo a pití na stoly. Po jejich zvyku otevřeli všechno najednou a každý si bral, co chtěl.
Šunka, uzené, rybičky, různé druhy chleba, několik druhů sýra, olivy, rajčata, česnek, prostě na co si jenom vzpomeneš. A samozřejmě nesměla chybět vodka a pivo.
Prostě takový raut mezi přáteli.
Asi byli taky rádi, že potkali skoro krajana, a určitě věděli, jak se asi cítím. O tom není pochyb, protože mě hostili celý večer jídlem a pitím. O cigarety taky nebyla nouze.

Když už byl čas jít spát, ukázali mi postel a koupelnu, dali mi hygienické potřeby a já jsem po hodině vylezl jako nový člověk – vykoupaný, oholený a voňavý. Čekal tam na mě ještě jeden z těch kluků a řekl mi, že se domluvili, že se přimluví u šéfa stavby, aby mi dal práci. Připadám jim prý v pohodě a chtějí mi pomoct i tímto způsobem.

Usínal jsem s pocitem, že ten život pořád za to stojí.