Jak jsem se naučil somrovat
Čtvrtá zima ve Španělsku
Valencie – Albacete – a pár kroků blíž k pochopení
Byl jsem zpátky ve Valencii. Už potřetí, možná počtvrté. Tentokrát s pocitem, že město se změnilo — a já s ním.
Bydlel jsem tehdy v chabole.
Přístřeší z plastu, rákosí a dřev, co jsem si sám postavil mezi pláží Malvarrosa a Portem Saplaya. Místo, kam už lidi na podzim k moři nechodili. Kde nepršelo tolik pravidel. Kde jsem mohl existovat.
Začal jsem být unavený. Ne ze života, ale z věčné vlhkosti, bolesti v kostech, ze zápachu slané mlhy. V tu chvíli tě napadne. Že musíš zůstat zdravý. Nemůžeš si dovolit zůstat ležet celý den a celou noc. S horečkou. Potřebuješ chodit a nacházet obživu.
Bylo mi smutno z toho, jak se Valencie měnila. El Cabanyal — kdysi rybářská čtvrť s domky obloženými barevnými kachlíky — se začal měnit v kulisy pro Formuli 1.
Rybářský přístav oplotili. Už se tam nedalo jít na ryby. Na dřevěné molo, které se mírně houpalo. Kde sis mohl sednout prutem, nebo si jen tak popovídat s jinými rybáři, kteří si tam přišli odpočinout.
Začali ho přestavovat kvůli rekonstrukci. Pro vytvoření zázemí Světového seriálu Copa Amerika. Luxusní milionářské závodní jachty. A všechno, co k tomu patří. Depo, technické zázemí, nové příjezdové cesty, hotel pro závodníky. To byl konec staré čtvrti.
Nízké domky mizely, ulice se rozšiřovaly. Vzduchem neletěly rackové, ale zvuk sbíječek.
Moje cestičky k moři byly najednou zamčené. Asfalt přes vzpomínky.
A tak jsem šel pryč. Ráno. Studený vítr. Směr Albacete — tam prý jsou olivy. A za chvilku začne sezóna sběru. To je naděje na lepší život.
Stopem to nešlo. Ve Španělsku ti málokdo zastaví.
Ale Guardia Urbana měla jedno pravidlo: když si bezdomovec slušně řekl, mohli mu koupit lístek do dalšího města. A taky obloženou bagetu a cafe.
Ne že by chtěli chudáky hostit. Tímto způsobem se zbavovali nepohodlných lidí ve svém městě, posílali je jinam. A tak se dalo, když na to člověk měl žaludek, procestovat celé Španělsko zdarma. Nárok jsi tam měl 1 za 3 měsíce.
A tak jsem jel — vlakem, autobusem, krokem. Z města do města. Krok za krokem. Až jsem dorazil.
Albacete.
Město, co působilo jako kulisa pro něčí jiný příběh. Ne velké, ne malé. Jen tiché. Bydlení? Zase karton ve křoví u nádraží. Jídlo? Občas. Naděje? V pauzách mezi deštěm.
Třetí den jsem potkal chlápka. Zarostlý, špinavý jako já. Ale oči měl živé. Chvíli jsme mluvili a pak mi řekl:
„Ukážu ti, jak si vydělat, chico.“ (chlapče)
Dal mi pár instrukcí a vzali jsme to po hlavní třídě.
On vlevo, já vpravo. Obchody, jeden za druhým. Řekl mi, kam vlézt, kam ne.
„Pozdrav, řekni, že nejsi zloděj. Jen člověk. Jen prosíš. Ale jen tam, kde je jeden prodavač.
Nejlépe majitel. Ten dá.“
Za půl hodiny jsme se sešli.
On měl plnej pytlík peněz a jídla: sardinky, salám, chleba. Já měl dvanáct euro. A prázdnej žaludek. Ale něco jsem pochopil.
Somrování není žebrání. Je to rituál. Styl. Důstojnost, když víš, kde jsou hranice.
Odpoledne jsme si udělali oheň mezi pražci.. On mě naučil, že se sardinky nemyjou — že by přišly o chuť moře. Měl jsem obavu z rozdělávání ohně na pozemku železnice. Říkal, že pokud tě majitel jakéhokoliv pozemku ve Španělsku nevyhodí, můžeš spát, jíst, přežít. Policajty nezajímáš. A tak se stalo. V klidu jsme si opekli jídlo a večer jsme se rozešli jako kámoši.
Pak už jsem ho nikdy neviděl. Jako kouzelný děda. z pohádky.
Ta noc u nádražního plotu na zemi byla mrazivá.
Ležel jsem zabalený do bundy a kartonu. Tělo tuhne rychle, když nemáš kam utéct. A najednou — přišel pár. Muž a žena. Starší. Přinesli mi spacák. Dětský. A silonovou tašku s bagetou a sýrem. Řekli jen, že mě viděli z okna protějšího domu. A že nemají víc.
Zabalil jsem se. Spacák mi sahal jen do pasu.
Ale hřálo mě. když jsem pochopil, že někdo viděl, že jsem pořád člověk.
Vstával jsem každou půlhodinu. Poskakoval jsem. Dělal dřepy. Abych nezmrznul.
Jakmile si jednou lehneš v mraze a řekneš si: „Je mi vlastně fajn“ — už je pozdě. Protože to „fajn“ je cesta do tmy.
Ráno jsem zašel do nádražní haly. Zahřát se. A tam – smích. Slováci. Dvě holky, jeden kluk, všichni kolem dvaceti. Na cestě do Bienservidy. Na olivy.
Mluvili slovensky. Já po čtyřech letech uslyšel téměř rodný jazyk.. Skoro jako doma. Začali jsme se bavit. O všem možném. Jako když se po letech potkají staří kámoši.
Říkali, že se vydali do Španělska hledat nějakou brigádu. Ale nevěděli, co je čeká. Já už měl alespoň představu, co všechno může přijít. Za 3 roky na ulici to poznáš…
„Jedeme spolu?“
„Jasně. Na blind. Uvidíme.“
Ještě ten večer jsme vyrazili po výpadovce z města. Mapu jsme sehnali na informacích. Nevěděli jsme, jak daleko to je. Jen že tam musíme dojít.
Ani oni na tom nebyli finančně o moc líp než já. A tak jsme šli pěšky, aby jsme ušetřili za autobus.
Po dvou hodinách chůze začalo sněžit.
Vodorovný vítr ty vločky vál proti nám. Přímo do obličeje. Mrzly nám tváře, uši, nos. Občas jsme museli větru nastavit záda a jít pozpátku. V takových chvílích člověk pochopí ty mrazivé. příběhy z hor.
Dlouhá okresní cesta a tma. V tu hodinu už žádná auta nejezdila. Šli jsme dál, krok za krokem. Holky už šly nalehko bez batohu. Ty jsme nesli my kluci. Bylo toho na ně moc.
Najednou jsme viděli v dálce světlo. Další dosažitelný cíl.
U té benzínky jsem poprosil pumpaře, jestli nás nechá přečkat. Že jsme vděční, a nic neprovedeme. Znal podmínky v tom kraji pod horama. Nechal nás tam.
Vytáhnout rychle vařiče, ešusy a horká polívka s čajem byly v tu chvíli víc, než švédský stůl.
Někdy je to celej svět: teplo v závětří.
A tak jsme došli do Bienservidy.
První vesnice v horách. Tři hospody. V každé jsem se ptal na práci.
Poprvé po letech jsem byl k něčemu — jediný jsem uměl španělsky. A mohl jsem být druhým očima, hlasem, šancí.
Ten den jsme tu práci opravdu dostali. Bydlení zdarma v neobývané části jednoho domu jako bonus. A bylo zase fajn.
Ale o tom zas příště. Tam Ti povím, co všechno bolí víc, než záda ohnutá nad olivami.
Bienservida. Zní to jako jméno z pohádky. A ono vlastně trochu je. Ve španělštině to znamená něco jako „dobře obsloužená“, „dobře obdarovaná“ nebo i „dobře přijatá“.
„Bien“ = dobře, „servida“ od „servir“ – sloužit, posloužit, obsloužit.
Jako by ti vesnice říkala: „Tady se máš dobře, poutníku. Tady tě obsloužíme – jídlem, střechou, klidem.“
Pro někoho jen název na ceduli. Pro mě — tehdy v zimě, po dlouhém pochodu — to byl ten nejupřímnější vzkaz na uvítanou.