Valencie: Noc Zlomu
Příběh z doby, kdy jsem putoval napříč Španělskem a zjistil, že ani mezi palmami nejde usnout s důvěrou v lidi.
Tohle je jeden z těch dnů, kdy jsem si fakt naběhnul. Nechci tu znova popisovat celý můj útěk z Česka – o tom jsem psal jinde. Tady jde o konkrétní chybu, kterou jsem tehdy udělal. A jak to dopadlo.
Krabicové víno, batoh, tabáček, místo mezi palmami a další noc přede mnou. Skrytý před ostatními. Prostě idylka.
Jenže Valencie mi tu noc ukázala nejen svoji krásu, ale i zuby.
A já poprvé vážně nevěděl, jestli se vůbec probudím…
Byl jsem ve Španělsku přibližně třetím rokem, kdy jsem obešel Pyrenejský poloostrov a dostal se zpátky do Valencie. Španělsky jsem tehdy ještě pořádně nemluvil, takže jsem se spíš držel stranou od lidí. Valencia je velké, dost anonymní město – každý si hledí svého, takže se to vůbec nedá srovnávat třeba s vesnicemi v horách, kde lidi ještě ví, kdo jsi.
Obdivoval jsem město – od gotických památek až po futuristický komplex La Ciudad de las Ciencias, který navrhl slavný architekt Calatrava.
Ale to město nebylo pro lidi jako já. Pro bezdomovce tam není místo. A tak jsem si našel svoje útočiště za městem, mezi mladými palmami u dálnice, co vede z Valencie na západ. Byly tam husté listy, které mě schovávaly před očima řidičů, a tak jsem tam přespával, v klidu a neviděn.
Každý večer jsem vyrážel zpátky do města hledat, jak přežít další den. Obcházel jsem kontejnery, sbíral měď, kterou jsem ráno nosil do sběrny, a za utržené drobné si kupoval tabák, chleba a krabicové víno. Několik týdnů jsem takhle přežíval. Po práci jsem se ptal, ale nic konkrétního se neukázalo.
Jednoho večera jsem šel z nonstopu, kde jsem si koupil krabici vína za posledních pár centů. Přede mnou šli dva chlapi – zhruba v mém věku, možná o něco mladší. Mluvili rusky. A tak jsem zkusil pár slov z toho, co mi zbylo z hodin ruštiny na škole. Vypadali přátelsky, bezstarostně. A když slyšeli, že hledám práci, nabídli, že mě vezmou ráno na místo, kde je parta na sběr pomerančů.
Říkám si – proč ne. Souhlasím.
Řekli, že přespávají pod jedním z mostů v bývalém korytu řeky Turia, dnes plném parků a cyklostezek. A tak jsme tam šli. Už byla tma. Pod mostem byla úplná tma a kameny velikosti dlažebních kostek. Dával jsem si pozor, abych si nevyvrtnul kotník.
A pak to přišlo.
Zaznělo jedno slovo: „Rabotaj!“ (dělej)
A v ten okamžik přišla první rána.
Svalili mě na zem a začali do mě bez milosti kopat.
Prosil jsem je, ať mě nechají naživu. Že jim dám všechno. Jen ať mi nechají život… a pas. Byl jsem si jistý, že mě chtějí zabít. Mysleli si asi, že jsem turista, že mám prachy nebo šperky. A já měl jen batoh s pár hadry.
Začali mě svlékat. Nahmatal jsem kámen. Zkusil jsem to – aspoň jako poslední obranu. Ale větší z nich si toho všiml a uštědřil mi takovou šlehu, že jsem nejspíš ztratil vědomí.
Probral jsem se později. Nahý, jen v trenkách. Všechno bylo pryč. Všude kolem mě tma a ticho. Pomalu jsem se dopotácel na světlo mimo most. Ze shora mě zahlédli lidé, začali křičet, volali pomoc. Byl jsem celý od krve, rozbitý, nateklý.
Probral jsem se později. Nahý, jen v trenkách. Všechno bylo pryč. Všude kolem mě tma a ticho. Pomalu jsem se dopotácel na světlo mimo most. Zeshora mě zahlédli lidé, začali křičet, volali pomoc. Byl jsem celý od krve, rozbitý, nateklý.
Sanitka, šití, obvazy. Policie, výslech.
Lámanou španělštinou jsem jim popsal, co se stalo. Našli mi batoh, pas, jedno tričko. Nic víc. Ostatní věci zmizely. Staré tenisky, špinavé hadry – i ty si vzali. Doteď to nechápu.
Odmítl jsem podat trestní oznámení. Nechtěl jsem žádné komplikace. Nechtěl jsem, aby někdo zkoumal, kdo vlastně jsem.
Z nemocnice jsem odešel bosý, jen v trenkách a tričku. Přespal jsem zpátky mezi palmami u dálnice. Ráno jsem skoro nevěděl, co se v noci stalo. Jedno oko zavřené, nateklé, na druhé jsem viděl špatně už odjakživa. Bez bot, bez brýlí.
Vyrazil jsem zpátky do města, tak jak jsem byl. V trenkách, tričku, a s pohmožděným obličejem. Zastavil jsem policejní auto. Když pochopili, co se stalo, zavezli mě za sociální pracovnicí. Tam jsem dostal další obvazy, kraťasy a – jako bonus – růžové holčičí cvičky. Vypadal jsem jako šašek, ale bylo mi to jedno.
Zpátky jsem šel pěšky. Takhle to prostě chodí.
A pak se stala ještě jedna zvláštní věc…
Zvláštní setkání o pár let později
O několik let později, už s kolem, jsem přespával v jednom albergue (noclehárně pro poutníky).
A V tom městě. na lavičce, mezi ostatními, seděl chlap, který mi připomněl jednoho z těch útočníků z Valencie. Tvrdý pohled, známý profil, stejný hlas? Nevím. Možná náhoda. Možná osud.
Nepromluvili jsme spolu. Neřekl jsem ani slovo. Ale byl to zvláštní pocit – jako když se ti vrátí duch z minulosti, a ty si uvědomíš, že jsi naživu jen tak tak.
Poučení? Jednoznačné:
Nikdy si nemysli, že už jsi v bezpečí, jen protože tě nikdo týdny neokradl. Nikdy nevěř nikomu, jen proto, že mluví tvým jazykem. A nikdy nezapomeň – důvěra tě může stát všechno.
Tohle je jen zlomek z příběhu.
📖 V knize se o těchto věcech rozepíšu víc – i o tom, co přišlo potom. Tam už nebudu psát mezi řádky…