Kolmá stěna a vojenský prostor
Někdy stačí málo a jsi jednou nohou v hrobě.
Byl jsem ve Španělsku asi měsíc.
Slunce pálilo jak ďas a já kráčel po pláži pořád dál na západ, až jsem dorazil na výběžek, který jsem si na mapě označil jako Cabo de Palos. Jenže cesta se změnila – písek vystřídaly balvany a skály, terén, který na té staré automapě samozřejmě vůbec nebyl vidět.
Písčitá pláž u moře najednou skončila a došel jsem až pod kolmou, popraskanou stěnu – možná padesát metrů vysokou.
A protože jsem byl tvrdohlavý a vracet se mi nechtělo, rozhodl jsem se, že polezu nahoru. Měl jsem štěstí – našel jsem před pár dny dobré tenisky a ve skále byly nějaké keříky, kterých jsem se mohl chytit. Postupoval jsem pomalu, krok po kroku, ale najednou jsem se asi deset metrů pod vrcholem zasekl.
Zůstal jsem přilepený na skále jak Rambo v prvním díle, když po něm stříleli z vrtulníku. Pod sebou prázdno, nad sebou neznámo.
Neměl jsem se čeho chytit.
Kolena se mi začala třást, ruce klouzaly potem, v hlavě se mi rozjela ta známá spirála: „Co když spadnu?“ „Co tady vlastně dělám?“ „Zhebnu tu jak pes…“
Ale nakonec jsem se rozhodl, že to zkusím. Když už umřít, tak ne hlady, ale při pokusu něco dokázat.
Zachytil jsem se špičkama prstů v nějaké škvíře a jako ještěrka jsem se přitáhl nahoru. Těch posledních pár metrů mi trvalo snad hodinu. Při každém dalším pokusu se vyšvihnout o několik centimetrů výš jsem si říkal teď už spadnu, nebo ne?
Když jsem se konečně dostal na vrchol, padl jsem do suché pichlavé trávy a jen jsem ležel. Až když jsem se posadil a podíval dolů, došlo mi, jak blízko jsem byl k tomu, aby bylo všechno v háji.
Na dohled žádná civilizace. Ale přijel vojenský „jeep“…
Krajina nahoře byla vyprahlá, pustá, jen kamenitá půda a žlutohnědá tráva. Kouřil jsem poslední zbytek tabáku, odpočíval jsem a koukal na moře proti slunci.
Pak jsem vyrazil dál – doufal jsem, že do večera dojdu někam, kde bude voda, nebo jídlo.
Jenže po dvou hodinách pořád nic.
A najednou z ničeho nic, odněkud se vynořil… vojenský teréňák
Zastavil, vyskočili čtyři borci v uniformách, mířili na mě zbraněma a křičeli, ať si lehnu. Nechápal jsem ani slovo, španělsky jsem neuměl skoro nic. Nasadili mi pouta, naložili mě a odvezli na základnu.
Zavřeli mě na samotku, dali mi vodu a bagetu. Pak přišel důstojník s nějakou vojandou, mluvili na mě anglicky a španělsky, ale já jen ukazoval pas a opakoval pořád dokola:
„Yo soy turista. No problema.“
Káva s vojákama a odvoz do Cartageny
Nakonec pochopili, že jsem jen praštěnej poutník z Česka, co leze po skalách bez kompasu. Pozvali mě na kafe do kantýny, tam jsme si rukama nohama ukazovali moji cestu – z Valencie, podél pobřeží, pěšky. A že chci dojít až do Portugalska.
…Tak jsme si ukazovali na mapě, kudy jsem šel, a když jsem jim popsal, že jsem se k nim dostal po té kolmý skále, začali se na sebe dívat a kroutit hlavama, jakože co to sakra je za šílence.
Všude kolem byly ploty s velkejma cedulema „Zákaz vstupu“, vojenský prostor, střežená zóna – a pak si to tam prostě vyleze nějaký čecháček s bandaskou vody přes rameno.
Tak jsem měl pocit, že jsem byl na chvíli trochu za hrdinu. Bez lana, bez výbavy – a přece jsem se dostal přes skálu, kam by to ani koza nelezla.
Asi mi to připsali k dobru. A možná i proto jsem pak dostal to kafe, jídlo, cigára… a svobodu.
Asi uznali, že nejsem špion. Jeden z kluků mi dokonce dal cigára. Pak mě naložili zpátky do auta a odvezli na kraj Cartageny, kde mě vysadili.
Byl jsem jim vlastně vděčný – později jsem zjistil, že ten prostor, kde mě sebrali, byl vojenský a zcela pustý. Do večera bych se odtamtud možná ani nedostal.
Ten večer jsem zůstal mimo město. Jídlo i vodu jsem měl, cigára taky. Zalezl jsem si mezi první skály, co jsem uviděl, a vyspal se jak král.
A ponaučení?
Jednoduchý.
Nikdy nic nepředpokládej.
I když je vše v klidu, během chvilky se to může celý podělat.
Od té doby se na podobné skály už nikdy nehrnu.
Vážně jsem tam mohl nechat duši…
Když jsem tam tenkrát seděl nahoře na skále a funěl jak lokomotiva, pozoroval jsem z výšky to modré ticho pod sebou. A v tom – zvláštní obraz.
Dokonalé kruhy na hladině, jako když někdo hraje piškvorky se samotným mořem. Tehdy jsem neměl tušení, co to je. Dneska už vím, že to byly mořské klece pro chov ryb.
Ve Středozemním moři takhle pěstujou ryby jako dorada (pražma) nebo lubina (mořský vlk).
Zavřené v obrovských plovoucích ohradách, krmené a hlídané. Prý se to jmenuje Acuicultura marina.
A někde tomu říkají i „evropský výzkum udržitelného rybaření“.
Podle posledních poznatků nalezených na internetu v roce 2025 se v těchto zařízeních pěstují hlavně tyto druhy:
- Mejillones / Slávky
- Salmón / Losos
- Trucha / Pstruh
- Ostras / Ústřice
- Dorada / Pražma
- Lubina / Mořčák (mořský vlk)
- Rodaballo / Halibut (nebo také kambala velká)
- Langostinos / Krevety (tygří nebo větší druhy)
No… nevím.
Mně to tehdy z té výšky připomínalo spíš přistávací plochy pro UFO. 🛸