Lisabon – hrozba střelnou zbraní
Portugalský Lisabon je krásné přístavní město.
Ale člověk musí mít peníze a místo, kde se v noci uchýlí do bezpečí.
Už si nevzpomínám, kdy jsem v Lisabonu byl poprvé
…ale hrozně jsem se těšil, až se tam konečně dostanu při té mojí cestovní anabázi, okolo Pyrenejského poloostrova.
Vím jen, že to bylo někdy na podzim.
Západní pobřeží Evropy, oceán, vítr, pošmourné nebe a déšť. Sice jemný, ale vytrvalý.
K mému štěstí, to ráno, kdy jsem dorazil do Lisabonu, se udělalo hezky na pár hodin. Proto jsem si v pohodě mohl udělat procházku centrem města, přístavem.
Mimo jiné jsem procházel taky areálem Expo 98.
Od konce světové výstavy Expo 98 uplynulo několik měsíců, nebo možná nějaký ten rok, a tak tam všechny stálé pavilony byly pořád krásné a bylo pořád na co se koukat.
Výstava byla věnována tématu „Oceány, dědictví budoucnosti“
Jenže co mi to bylo platné, když jsem tam nebyl jako turista a nemohl jsem si to naplno užít.
Opět jsem byl hladový a vyhlídka do budoucna nevalná…
Začal jsem se koukat po inzerátech, které jsou všudypřítomné. Skoro na každém okně kafeterií visí nějaký ten inzerát, že přijmou kuchaře, číšníka nebo pomocnou sílu do kuchyně.
Tak jsem se poptával, ale nikde mě nechtěli zaměstnat, protože jsem neuměl žádný z jazyků, kterým mluvili oni.
To znamená: portugalsky, francouzsky nebo anglicky. A nic mi nebylo platné, že už jsem něco málo mluvil španělsky – tam se španělština nějak neřeší.
Kromě toho, když jsem tam byl dýl, jsem poznal, že španělština a portugalština jsou dost odlišné jazyky svou výslovností.
Přespání někde v přístavu pod plachtou, kde byla schovaná malá rybářská loď, vytažena na souš kvůli opravám
Musel jsem vstávat hned za rozbřesku a odejít odtamtud, už se tam začali scházet pracovníci přístavu . Nechtěl jsem, aby se mě někdo vyptával, co tam dělám.
Jestli tam nechci krást…
Takových situací jsem na své cestě už zažil bezpočet a není to nic příjemného, když nevíš, jak se bránit, když neumíš řeč.
Takže další dlouhý den přede mnou, zase koukání po zemi, co kde najdu, zkoušení somrování u obchodů, vyptávání se na práci v hospodách.
A zase nic.
Cafeteria
Když už jsem únavou nemohl skoro ani chodit, tak jsem odpočíval u jedné z těch hospod, a najednou si mě všimli nějací štamgasti.
Postavili přede mě pivo a pozvali mě k baru.
Byla to kafeterie, vytvořená asi z nějaké garáže, ale pěkně udělaná.
Hned za vstupními dveřmi je vpravo dlouhý barový pult s pár vysokými židličkami pro hosty, jako to ve Španělsku a Portugalsku bývá.
Po levé straně u stěny asi pět malých stolečků, u každého dvě židle.
Na stěnách nějaké obrázky s přístavní tematikou.
Prostě taková útulná kafeterie, kde se střídají hosté jak na běžícím páse. Každý si dá jedno pivo nebo kafe a jde zase dál.
Chlapi, zřejmě nějací domorodci, se mě začali vyptávat…
Gestikulace, pantomima, pomocí rukou a nohou, jak jinak…
Rozhazoval jsem rukama jak větrný mlýn – odkud jsem, co jsem už nachodil, tužka, papír…
Však to znáš… když neumíš mluvit po jejich.
Postavili přede mě mísu s krásně oranžovými, zrovna uvařenými krevetami a pobídli mě, ať jím.
Já jsem gambas v životě neměl v puse a byl jsem zvědavý, jak to chutná.
Žádný odpor jsem k tomu necítil, odjakživa miluju ryby v jakékoliv formě. Takže bych s tím problém neměl.
Jenže jsem netušil, jak se gambas jedí.
Kdo už měl krevetu v ruce, tak ví, že to je v podstatě jeden velký krunýř s nohama a tykadlama a člověk neví, jak se dostat k masu, aniž by to celé nerozbil a nerozmačkal.
Takže když zjistili, že na to koukám jak výr a nevím, co s tím, začali mě to učit.
Chytneš krevetu za tělo, palcem mezi nohy a druhou rukou ulomíš hlavičku směrem dozadu, jakoby k páteři.
Utrženou hlavičku dáš do pusy, vycucneš skvělou šťávu a zahodíš, tenkrát v tom baru na zem pod sebe.
Pak ji chytneš za páteř a nejlépe jedním pohybem odtrhneš všechny nožičky.
Pak už je jednoduché roztáhnout krunýř a vybrat bílé masíčko.
Čistý krunýř zase hodíš na zem.
Když to píšu, vypadá to složitě, ale pro zkušeného pojídače krevet je to otázka dvou–tří sekund.
V těchto přístavních barech, kde se ty krevety jedí, to po svačině vždycky vypadalo na zemi úplně strašně, na naše evropské poměry. Tenkrát to ale ještě nebylo tak přísné a tak to v těchto barech vypadalo skoro všude stejně.
Cigaretové nedopalky, do toho skořápky z krevet, použité papírové ubrousky, prostě bordel.
Ale patřilo to k místnímu koloritu a všichni mi potvrdili co takový bar navštívili že právě podle toho nepořádku na zemi se poznalo, že se tam dobře vaří. A že tam lidi rádi chodí.
Naši hygienici by si ale smlsli…
Tak to byla taková maká vsuvka do gastronomie…
Konečně naděje na práci?
Potom, co už jsme si vlastně všechno řekli v přímých komunikačních schopnostech, jsem je požádal o nějakou radu, jestli neví, kde bych měl hledat práci.
A z chlapů vylezlo, že pracují na nedaleké stavbě a že by asi neměl být problém mě tam zaměstnat jako pomocnou sílu, třeba na míchání betonu a podobně.
Nemohl jsem uvěřit, jaké mám štěstí, a tak jsem si od nich nechal napsat a nakreslit adresu té stavby, kudy se tam dostanu a podobné potřebné informace.
Byla už zavírací hodina, a tak jsme se rozloučili s tím, že se tam ráno v sedm ukážu a že na mě budou čekat u brány.
Majitel baru mi dal ještě na rozloučenou sedmičku červeného vína, zabalil mi na cestu bagetu se šunkou a vejci a chlapi za mě zaplatili těch pět piv, co jsem tam vypil.
Prostě parádní odpoledne – zase jedno za dlouhou dobu.
Prší, kde budu spát?
Venku ale pršelo, a tak jsem nevěděl, kde přečkám noc do rána. Měl jsem trošku upito a napadlo mě, že bych zašel někam k té stavbě, abych byl co nejblíž a nemusel to ráno hledat. Předpokládal jsem, že tam snad bude nějaké přístřeší, kde na mě nebude pršet.
Ti chlapi mi od hospody ukázali, kterým směrem se mám dát, abych došel přímo na staveniště, a tak jsem se tím směrem vydal.
Jenže ono se to jednoduše řekne. Město jsem neznal, bylo tam plno domů, mezi kterými jsem musel kličkovat různýma uličkami, a tak jsem brzo zabloudil.
Najednou jsem stál u plotu a přede mnou bylo takové menší, asi třicetimetrové zarostlé údolíčko, pravděpodobně vytvořené nějakou řekou, nebo potokem.
Vlevo ani vpravo jsem neviděl konec, že by se to dalo jednoduše obejít, nikde žádný most, ale stavba, o které mi mluvili, už byla přede mnou. Tak jsem se rozhodl překonat ten plot a přelézt tu strž na druhou stranu, ke stavbě.
Zapomněl jsem se zmínit, že jsem cestou z hospody dostal chuť na to víno, a tak jsem ho během půl hodiny vypil.
Flaška vína + pět piv a už jsem ji měl, tu opici, za krkem.
Při pokusů o překonání plotu jsem se svalil na druhou stranu do křoví, chvilku jsem tak jenom ležel, jestli si toho někdo v okolí všiml, ale byl klid, a tak jsem se vydrápal přes potok, na druhou stranu, na stavbu.
Tam už plot nebyl.
Klasická, větší hrubá stavba.
Na první pohled asi nějaký betonový věžák. Jen beton a kolem blátivý pozemek.
Nikde jsem tam žádné světlo ani pohyb neviděl, a protože pršelo, tak jsem se rozhodl, že přečkám noc právě v tom rozestavěném domě.
Vyrazil jsem po schodech do druhého patra a tam byly u stěny balíky něčeho, co mi připomínalo zateplovací vatu.
Na omak to nepíchalo, a tak jsem si říkal, že mi to poslouží jako matrace.
Jenom jsem se uložil ke spánku a udělal si trošku pohodlí, bylo slyšet nějaké zvuky a hlasy. Do toho a ve tmě začaly svítit baterky, a tak jsem se schoval, aby mě nenašli.
Jenže těch chlapů bylo víc – možná pět.
Rozlezli se po celém patře a prohledávali každý kout.
Říkám si, asi bude lepší, když se jim ukážu, než aby mě tam našli zalezlého jako zloděje, a že se jim budu snažit vysvětlit, o co jde – že jsem tam krást nepřišel.
Byla to ozbrojená ochranka objektu.
V černých uniformách, u pasu zbraně, v ruce baterku a obušek.
Už na dálku jim ukazuji pas, batoh a svítím si do obličeje, aby na mě dobře viděli, a pořád opakuji:
„Yo soy turista…“
Chlapy to zřejmě uklidnilo, protože na mě přestali křičet, ale přesto mi nasadili pouta s rukama dozadu, vzali mi batoh a pas a pod hrozbou zbraně jsem musel jít před nimi.
Bylo to jasné… dneska už se nevyspím, předají mě policii a zase budou komplikace.
Během té chvilky jsem vystřízlivěl a snažil jsem se uvažovat racionálně.
Místo, abych konečně měl práci, tak zas bude jenom problém. Takže jsem se s nima vůbec nehádal a byl jsem pokorný jak beránek.
Tak jsme šli tou tmou, svítili mi na cestu, abych nezakopl, a najednou mi řekli, ať odbočím na schody a jdu nahoru.
Říkal jsem si… proč sakra nahoru???
A byla ve mně malá dušička.
Když už jsme vyšli do pátého patra, v podstatě na střechu, tak jsem si uvědomil, že jsem v cizí zemi, nikdo o mně neví, nikdo mě tam kromě nich neviděl . Rázem se mi vybavily akční filmy a začal jsem mít hrozný strach.
Spoutané ruce za zády, vedou mě na střechu – tak mě napadlo jediné: aby se mě zbavili, tak mě jednoduše shodí ze střechy a případ je vyřešen.
Zloděj, který šel krást, zakopl, spadl a zabil se.
Oni ho ráno našli a hotovo.
Vůbec jsem nevěděl, co mám dělat. Jestli si mám lehnout na zem, začít brečet, prosit… prostě mě nic nenapadalo.
Ušli jsme pár metrů k okraji střechy, a já jsem si najednou uvědomil, že z té střechy vede průchod do svahu, na cestu. Takový provizorní, železný můstek.
V té tmě jsem to vlastně vůbec neviděl, po té, co jsme vystoupali poslední schody – a tak mě napadaly tyhle myšlenky o mé vraždě…
Tam ti strážci měli svou boudu s kanceláří a kamerami, odkud mě vlastně viděli, a šli jsme dovnitř.
Ještě před vchodem, už na světle, mi jeden z nich ukazoval zbraň – devítku – něco povídal a pak vystřelil naproti do svahu. Pak ukázal na mě, aby mi bylo jasné, že se se mnou párat nebudou v případě, že bych chtěl utéct.
Potom mi sundali pouta a už se ke mně chovali líp, když viděli, že nejsem žádný násilník.
Uvařili mi čaj, dali mi podepsat nějaký dokument, o kterém jsem nevěděl, co podepisuju, a za dvě hodiny tam byli policajti, kteří si mě přebrali.
Neskutečná úleva a radost, jak to vlastně dopadlo – i přesto, že mě tam našli a já jsem tu práci samozřejmě ráno nedostal, protože si pro mě přijela policie a vyhostili mě z Lisabonu.
Sebrali mi všechny věci, které podle nich byly nebezpečné – baterku, kapesní nůž, jídelní nůž, špagát a zrcátko – a nechali mě za městem, na silnici jen tak.
Tenkrát byla ve mně malá dušička a znovu se mi potvrdilo pravidlo, kterého se držím dodnes:
Nikdy nic nepředpokládej. Vždycky se to může posrat...
Další nebezpečnou situaci vyprávím v tomto článku: Valencie: Noc Zlomu