Madrid 2004 – den, kdy se všechno zastavilo
Teroristický útok
Byl jsem ten den v Madridu.
Ne přímo na nádraží Atocha, ale jen pár ulic odtud.
Bylo to obyčejné ráno, dokud nezačaly houkat sirény. Doprava zkolabovala, ulice se proměnily v chaos. Záchranky a hasiči se snažili proplétat mezi ucpanými silnicemi. Lidé utíkali – špinaví, zakrvácení, s roztrhaným oblečením. Ve tvářích měli něco, co se nedá zapomenout. Nikdo pořádně nevěděl, co se stalo, ale bylo jasné, že se něco zlomilo.
Později se ukázalo, že šlo o koordinované bombové útoky ve vlacích. V ten den – 11. března 2004 – se Madrid změnil.
Celá země se otřásla. A člověk to cítil i bez zpráv.
Já jsem byl v Madridu kvůli pasu, kvůli ambasádě. A večer už jsem byl zpátky ve Valencii, kde jsem sledoval zprávy.
Začalo rozsáhlé vyšetřování a nejdřív byla v podezření baskická teroristická organizace ETA. Jenže ta nikdy v takovém rozsahu neútočila a navíc se později zjistilo, že v tom mají prsty muslimští extremisté. Po zatčení a výsleších několika podezřelých osob tehdy policie obklíčila byt v madridské čtvrti Leganés, kde se měli ukrývat pachatelé.
Kamera mířila přímo na budovu, když najednou – výbuch. Všechny tři místnosti bytu vyletěly do vzduchu. Teroristé se sami odpálili, aby se vyhnuli zatčení. Zemřel při tom i jeden člen speciální jednotky, mnoho dalších bylo zraněno.
Video:
stream.cz – teroristický útok v Madridu 11-03-2004
Byl to hektický týden. Každý den přibývali noví svědci a zranění. V televizi běžely záběry z bezpečnostních kamer – nádraží, nástupiště, ulice… Všechno to mělo tvář. Nebyla to statistika. Byly to skutečné příběhy, skuteční lidé. A Španělsko tehdy drželo při sobě.
Tady ti nechám víc informací na wikipedie. (Bombové útoky na madridské vlaky 2004)
Vzpomínám si, že pak v roce 2008 skupina La Oreja de Van Gogh se zpěvačkou Amaiou Montero nazpívala píseň „11 de marzo“. Tichá vzpomínka. Krásná a bolestná zároveň.
La Oreja de Van Gogh – Jueves 11 de Marzo (Videoclip) By Jardc87
Píseň „Jueves“ – La Oreja de Van Gogh
Španělský text písně „Jueves“ | Český volný překlad |
|---|---|
Si fuera más guapa y un poco más lista Si fuera especial, si fuera de revista. Tendría el valor de cruzar el vagón Y preguntarte: ¿quién eres? Te sientas en frente y ni te imaginas Que llevo, por ti, mi falda más bonita. Y al verte lanzar un bostezo al cristal Se inundan mis pupilas. De pronto me miras, te miro y suspiras Yo cierro los ojos, tú apartas la vista. Apenas respiro, me hago pequeñita Y me pongo a temblar. Y así pasan los días, de lunes a viernes Como las golondrinas del poema de Bécquer. De estación a estación, en frente tú y yo Va y viene el silencio. De pronto me miras, te miro y suspiras Yo cierro los ojos, tú apartas la vista. Apenas respiro, me hago pequeñita y me pongo a temblar. Y entonces ocurre, despiertan mis labios Pronuncian tu nombre tartamudeando. Supongo que piensas: qué chica más tonta Y me quiero morir. Pero el tiempo se para y te acercas diciendo. „Yo aún no te conozco y ya te echaba de menos. Cada mañana rechazo el directo Y elijo este tren“. Y ya estamos llegando, mi vida ha cambiado. Un día especial este once de marzo Me tomas la mano, llegamos a un túnel Que apaga la luz. Te encuentro la cara, gracias a mis manos Me vuelvo valiente y te beso en los labios Dices que me quieres y yo te regalo El último soplo de mi corazón. | Kdybych byla hezčí a trochu chytřejší, kdybych byla jiná, jak z módního listu, měla bych sílu zvednout se a jít a zeptat se tě: „Kdo jsi?“ Sedíš naproti – a netušíš, že kvůli tobě já jsem si vzala tu nejhezčí sukni. A když se znuděně zadíváš ven, zvlhnou mi oči. Pak na mě pohlédneš, já na tebe, ty vzdychneš, zavírám oči, ty uhneš pohledem. Skoro ani nedýchám, schoulím se v sobě a začnu se třást. A tak dny běží – od pondělí do pátku, jak ty vlaštovky z básně od Bécquera. Stanice za stanicí – ty a já proti sobě, a mezi námi ticho. Pak na mě pohlédneš, já na tebe, ty vzdychneš, zavírám oči, ty uhneš pohledem. Skoro ani nedýchám, schoulím se v sobě a začnu se třást. A pak se to stane – rty se mi pohnou, vykoktám tvoje jméno. Asi si myslíš: „Ta holka je mimo“ Chce se mi umřít… Jenže čas se zastaví a ty se nakloníš: „Ještě tě neznám – a už jsi mi chyběla. Každé ráno si nechám expres ujet, a beru tenhle vlak.“ A už jsme skoro v cíli – a můj život se změnil. Tenhle den je zvláštní – jedenáctého března. Vezmeš mě za ruku, vjíždíme do tunelu a světla zhasínají. Tvoji tvář nacházím pomocí mých rukou, nabírám odvahu a políbím tě na rty. Řekneš: „Miluju tě“ – a já ti dávám poslední nádech svého srdce. |
Tato píseň vypráví tichý příběh dvou lidí, kteří se pravidelně potkávají ve stejném vlaku – mlčky, každý den, beze slov.
Až jednoho dne dojde ke skutečnému setkání, osudovému spojení, které však přichází právě ve chvíli, kdy vlak vjíždí do tunelu – symbolem výbuchu a tmy.
Píseň Jueves (Čtvrtek) je věnovaná obětem madridských teroristických útoků z 11. března 2004. Ona mu v tu chvíli umírá v náručí.
Díky tomu, že jsem mluvil španělsky, jsem ten text chápal naplno.
Nebylo to jen o lásce – byla to zpověď.
Slova, která ti najednou dávají úplně jiný význam, když víš, co se v ten den stalo.
Když jsi tam někde byl. Když ses díval do očí těm, kdo prchali.
Ten den jsem nefotil. Jen jsem koukal. Ale od té doby nosím foťák. Ne protože bych čekal další tragédii. Ale protože život nečeká. A když už někde jsi… měl bys být připraven to zaznamenat. Ne pro slávu. Ale pro paměť.
Vzpomněl jsem si ještě na jednu věc, kterou tehdy v televizi zmiňovali a která se mě vlastně taky mohla týkat. V těch ranních vlacích jelo hodně lidí z Latinské Ameriky – emigrantů, kteří neměli legalizovaný pobyt. Španělská vláda jim po útocích nabídla humanitární pomoc, možnost legalizace a v některých případech dokonce zrychlené občanství.
Byla to forma uznání utrpení a morálního odškodnění.
Já jsem tam tehdy byl taky. Dokonce mě při té situaci kontrolovali. Měl bych důkaz, že jsem se v té oblasti pohyboval. Možná jsem tehdy mohl o tu legalizaci a občanství požádat taky. Ale řekl jsem si, že jsem občan EU a že to pro mě stejně nebude.
Dnes vím, že jsem tu možnost měl. A že jsem ji promarnil.