Německo, první dny
Za hranicí: První kroky do neznáma
Bylo ticho. Tři hodiny ráno, tma jako v pytli. Stál jsem na kraji silnice před McDonaldem ve Furth im Wald a v ruce držel devět korun. Poslední mince, které jsem měl. Hodil jsem je do tmy směrem zpátky, za záda. Bylo to gesto zoufalství. Ale i osvobození.
Německo. Jiný svět.
…Furth im Wald. Vypadalo to jako nějaký klidný německý sen. Žluté pouliční lampy házely měkké světlo na prázdné ulice, ticho, žádní lidé. A pak McDonald’s s reklamou jako z jiného vesmíru – hamburger za jednu marku. V té době to pro mě bylo jako zjevení. U nás by takový burger stál padesát, pokud vůbec existoval. Ten rozdíl, ten kulturní šok, ten pocit, že jsem na jiné planetě, mě úplně přemohl.
Spát venku pro mě nebyl problém. Byl jsem na to zvyklý. Z čundrů, z kanoistického oddílu, z letních výletů. Jenže tohle bylo jiné. Nebyla to romantika pod širákem, ale první noc nového života, bez jistot, bez jídla, bez plánu.
Hlad je nejlepší učitel
První dny jsem přežíval doslova ze vzduchu. Bez peněz, bez jazyka, bez kontaktů. Jen nohy, hlava a chuť jít dál. Z města do města. V Německu už tehdy existovaly obří obchoďáky – Aldi, Lidl, Rewe… Vždycky na okraji města, vždycky s popelnicemi.
Nevěděl jsem, co hledám. Ale šel jsem. Až jsem u jednoho takového obchoďáku narazil na paletu konzerv, zabalenou ve fólii. Nezaplavená, čistá, datum spotřeby v pořádku.
Prostě poklad.
Konzervy s masem – možná vepřové, možná guláš, nevím, neuměl jsem německy.
Ale bylo to jídlo. Dobrý, plnohodnotný, kvalitní jídlo.
Litoval jsem jen jedné věci – že nemám batoh. Měl jsem jen tašku přes rameno, pár věcí na převlečení, a tak jsem si narval kapsy bundy, kalhot a tašku, co to šlo.
Na pár dní jsem měl vystaráno. A hlavně: získal jsem důkaz, že přežít se dá. Že to půjde.
Denní mise: z města do města
Další dny měly jednoduchý plán. Ráno vstát, dojít do dalšího města. V každém byly nové kontejnery. A nové šance.
Někdy jsem našel cigarety, někdy drobné. Občas i peněženku, co někomu vypadla z auta. Nebo zálohovanou lahev, kterou jsem vyměnil za papírky na ubalení cigaret.
Jídlo bylo důležité, ale přiznávám – cigarety byly často přednější. Každý vajgl jsem sbíral, tabák vyškrabával, sušil, balil. Byla to rutina, ale udržovala mě při vědomí.
Stopování, které nefunguje
Po týdnech chození jsem pochopil jednu věc – v Německu se nestopuje. Nikdo mi nezastavil. Lidi mě obcházeli obloukem, řidiči na mě mávali, ať vypadnu ze silnice. Několikrát mi zastavila policie. Kontrola dokladů, pár otázek, kterým jsem nerozuměl, a pak mě vždycky vzali do auta a odvezli kus za město – prý kvůli bezpečnosti.
Měl jsem kliku. Pas byl v pořádku, ještě jsem nebyl hledaný v Evropě. Tak mě nechávali být.
Ale ten kontrast, ten pocit, že v Německu jsem najednou „nikdo“ – a právě proto svobodný – byl neskutečný. V Česku jsem byl na dně. Pronásledovaný věřiteli, zdeptaný rodinou, zničený závislostí.
Každá koruna navíc skončila v herně. Každý den byl stres. Už jsem neměl kam utéct, komu lhát, kdo by mě zachránil.
A teď? Najednou nikdo nevěděl, kdo jsem. Nikdo se neptal. Nikdo mě nehonil. Byl jsem na nule. A to bylo paradoxně osvobozující.
Denní rytmus přežití
Šel jsem pořád dál. Hlavu sklopenou, oči u země. Hledat. Najít. Přespat. A znovu. Každý den stejný, ale každý den nový.
Chodil jsem denně 15–20 kilometrů, v klidném tempu. Byl to zvláštní způsob života. Samota mi nevadila, spíš mi dělala dobře. Ticho kolem mě, myšlenky v hlavě. Věci se pomalu rovnávaly. A v hlavě se mi zrodil cíl: dojít tak daleko, jak to půjde.
Ale bylo jasné, že pěšky to nejde věčně.
Zlom: potkávám Čechy s kamionem
Na jednom dálničním odpočívadle, kde jsem hledal místo na přespání, jsem narazil na dva Čechy s kamionem.
Pokecali jsme, dali si cigáro.
A když jsem jim řekl, co mám za sebou, nabídli mi svezení. Jeli do Španělska.
Pro mě to bylo jako výhra v loterii.
Sedl jsem si k nim do kabiny a najednou – po měsících chození – jsem se zase vezl. Takhle skončila moje pěší pouť Německem.
Dovětek:
Byl rok 1999. U nás doma ještě neexistovaly žádné kontejnery na oblečení, second handy byly spíš vzácnost a vozilo se do nich zboží právě z Německa nebo Anglie.
A teď si představ – já jsem tyhle věci potkával přímo u zdroje.
Poprvé v životě jsem stál před kontejnerem plným oblečení a nevěřícně zíral, co všechno tam lidé odkládají.
Jako nový svět. Jako kdyby někdo otevřel skříň v módním obchodě a řekl: „Vem si, co potřebuješ.“
Boty v krabicích, svetry zabalené v igelitu, aby na ně nešla vlhkost. Čisté, zachovalé, často značkové. Nechápal jsem, jak tohle může někdo jen tak odložit.
Ale pochopil jsem, že tohle není krádež, to není žebrání – to je dar světa, který má víc, než potřebuje. A tak jsem se během pár dnů znovu oblékl – od hlavy až k patě.
Ne kvůli stylu, ale kvůli důstojnosti. A poprvé po dlouhé době jsem se cítil trochu víc jako člověk.
A začala úplně jiná kapitola. S nimi jsem se sice dostal jen do Francie, ale to je už jiný příběh…