Překročení hranic
Byl duben roku 1999.
Sníh s deštěm padal na silnici a já, v letní bundě, promočený až na kost, jsem opustil Prahu. Už jsem se nikomu nemohl podívat do očí.
Měl jsem jen tenisky, rifle, koženkovou tašku přes rameno, pár osobních věcí a 9 korun v kapse. Žádný plán, žádná pomoc, jen jediný cíl – dostat se pryč z Česka, co nejdál od svých problémů.
Šel jsem pěšky podél výpadovky na Plzeň. Večer jsem dorazil do města, prošel ho a přespal na odpočívadle. Ráno jsem tam potkal české kamioňáky. Vysvětlil jsem jim situaci – že potřebuju za hranice, že nebudu překážet a hned za hranicemi vystoupím. Souhlasili.
Na hranicích jsem měl malou dušičku. Pas byl sice platný, ale v roce 1999 jsme ještě nebyli ani v EU, ani v Schengenu.
Mohl mě zastavit kdejaký úředník – neměl jsem peníze, zajištěné ubytování, ani důvod ke vstupu.
Ale stalo se to nejklidnějším možným způsobem. Řidič šel s papíry sám na celnici, já a druhý šofér zůstali v kamionu. Asi za hodinu se vrátil a řekl: „Jedeme.“
Byl jsem za hranicí.
Vysadili mě v městečku Furth im Wald. A tam to spadlo. Všechna ta tíha. Všechny roky strachu, že mě někdo chytí – nebo rovnou odveze do lesa. Poprvé po dlouhé době jsem se nadechl.
Devět korun jsem hodil směrem zpět k hranici. Symbolicky. Jako gesto: „Už s váma nechci mít nic společnýho.“
Pěšky jsem pokračoval Německem. Dva měsíce podél cest, s minimem jídla, žádným jazykem, bez cíle. Až se mi podařilo naskočit k dalšímu českému kamioňákovi, který mě vzal do Francie. Tam mě po čase vysadil, změnil směr. Toulal jsem se několik týdnů. Pak přišla poslední cesta – do Španělska.
A začala etapa, o které jsem tehdy neměl ani tušení, že potrvá šestnáct let.
Tímto příběhem začíná nová kapitola. Ne ta, kdy jsem přišel do ciziny jako turista. Ale ta, kdy jsem šel pěšky, hladový, promočený, bez jazyka a bez budoucnosti. A přesto jsem šel dál.
Protože když není kam jinam… jdeš. Protože musíš.