Příběh
Když už nebylo kam dál…
Nikdy jsem nechtěl utíkat. Ale přišel čas, kdy už nebylo jiné cesty.
Dostal jsem se do bodu, kdy mě úplně pohltila závislost. Hazard a alkohol mě postupně připravily o všechno – o důvěru, práci, vztahy i sám sebe. Lhal jsem, zadlužoval se, selhával. A čím víc jsem padal, tím víc jsem se v tom motal. Neuměl jsem z toho ven.
Dlouho jsem si myslel, že to zvládnu sám. Že to jen nějak přejde. Nepřešlo.
Utéct bylo zbabělé. Ale v té chvíli to byla jediná možnost, jak přežít. Nezvládal jsem čelit realitě, lidem, kterým jsem ublížil. Ani sobě.
Nechal jsem za sebou všechno. Bez rozloučení, bez plánů, jen s tím málem, co jsem měl. Odešel jsem z Česka pěšky – ne proto, že bych toužil po dobrodružství, ale proto, že jsem už nemohl dál žít tak, jak jsem žil.
Byl to útěk z pekla. A začátek dlouhé cesty do neznáma. Měl jsem posledních pár korun v kapse a v hlavě jen ticho.
Tenkrát jsem netušil, že právě tohle bude začátek nové etapy.
Netušil jsem, že mě čeká šestnáct let života jinde – a úplně jinak.
Nevyprávím tenhle příběh, abych budil lítost. Ale možná, že někdo jiný, kdo dnes padá, najde odvahu dřív než já.
A najde cestu bez toho, aby musel utíkat.
Dnes
Nevím, čím to bylo. Možná mojí dobrodružnou povahou. Možná tím, že jsem nikdy dlouho nevydržel na jednom místě.
Celý život jsem měl pocit, že musím jít dál. Až mě to jednou stáhlo ke dnu – znovu.
Zažil jsem chvíle, kdy jsem šel po ulici a koukal jen na zem. Zleva doprava. Jestli někde neleží drobek, co by mi pomohl přežít.
To je znak člověka bez domova. Nedívá se nahoru, protože už nevěří, že tam něco je.
Ale dneska je to jiné. Díky šanci, kterou jsem dostal ve Španělsku, jsem se vrátil zpět do Česka.
Mám stálou práci, střechu nad hlavo a klid.
Někomu to může připadat jako samozřejmost a banalita, ale pro mě to znamená mnohem víc, po těch letech na ulici.
A hlavně – už nezírám do země. Dívám se dopředu.
A i když jsem pořád sám, a i když to není snadné, už vím, že má smysl žít.
Poděkování
Na úplném konci své cesty – v době, kdy už jsem byl fyzicky i psychicky vyčerpaný – jsem dostal pomoc, která mi změnila život.
Byli to lidé z místní pobočky Caritas Colindres, ve Španělsku, kteří se ke mně zachovali jako k člověku.
Ne jako k číslu nebo „případu“. Poslechli mě, porozuměli mi a nabídli mi možnost návratu domů – s ubytováním, letenkou, pomocí do začátku a důvěrou, kterou jsem v tu chvíli zoufale potřeboval.
Dodnes jsme v kontaktu. A dodnes si vážím toho, že mě tehdy nevzali jen jako dalšího bezdomovce, ale jako někoho, kdo se chce postavit zpátky na nohy.
| Děkuju vám. Za všechno. Za šanci, kterou jste mi dali. | Gracias. Por todo. Por la oportunidad que me diste. |
Co bylo dál?
👉 Jak jsem přešel hranice a ocitl se sám v cizí zemi bez jazyka a peněz.
👉 Jak jsem hledal jídlo po kontejnerech a učil se přežít na ulici.
📌 Tahle cesta nebyla o tom, že někam dojdu. Ale že vůbec jdu dál…