Speciální poděkování

Proč tenhle článek vznikl

Tohle není klasický příspěvek. Není to ani pokus o zábavu, ani o slzy.

Je to prostě moje poděkování.

Ohlédnutí za jednou těžkou etapou života, kterou bych bez pomoci druhých asi nepřežil. A přál bych si, aby se tahle zpráva dostala k těm, kteří tehdy zafungovali jako světlo v temnotě.

Když už zbyla jen lavička a ticho.

Zase jsem se dostal, už poněkolikáté za ta léta, na severní část Španělska. Do města Laredo a Colindres.

Město, které má jinak příjemnou atmosféru, se mi proměnilo v pustý ostrov. Příliv myšlenek byl silnější, než moře přede mnou. Kvůli nedávnému úrazu nohy nejsem přišel o práci, za rok a půl na nemocenské jsem utratil všechny peníze a zase jsem neměl kde bydlet, ani co jíst.
Spaní ve křoví za městem, mezi komáry a vlhkými listy, se stalo běžnou rutinou.

Přes den jsem pendoval mezi Laredem a Colindres. Tam a zpátky. Jen tak.
Ne kvůli něčemu, ale kvůli ničemu. Aby čas utekl. Abych nezůstal na jednom místě moc dlouho. Protože když člověk stojí na rohu déle než půlhodiny, stane se podezřelým. Často mě zastavovali policajti. „Co tu děláte? Máte nějaké doklady?“ A já nic. Jen ruce v kapsách a sáček se zbytkem chleba.

Lidl: kde končí naděje

Pamatuju si, jak jsem sedával u Lidlu. Nenápadně, bokem, žebrání mi nikdy nešlo. Někdy jsem poprosil o drobné, někdy jsem jen mlčel. Lidi se dívali skrz mě.
Ale někdo hodil minci, někdo chleba.
Většinou ale nic. A pak přišla ochranka.
„Tady nemůžete být. Odtáhněte.“
A tak jsem odtáhl.

Do křoví za Laredem. Kde mě nikdo neviděl. Kde jsem věděl, že neuslyším slova odporu.
Jen šum stromů a občas křik racka.

Krok, který bolel nejvíc: žádat o pomoc

Byl jsem v koncích.
Více než kdy dřív. A tehdy jsem se odhodlal. Zazvonil jsem u dveří španělské charity Caritas. Ne proto, že bych si věřil.
Ale proto, že jsem už neměl jinou volbu.

Otevřel mi Francisco.

Pamatuju si ho jasně. Klidný pohled, laskavý hlas. žádný soud, žádná podezření. Jen „Pojďte dál“. To byly možná nejsilnější dvě slova, která jsem kdy slyšel.

Zajistili mi ubytování u řádových sester.
Skromný pokoj, deka, sprcha.

Dostal jsem jídlo, nové oblečení, trochu hotovosti. Ale hlavně letenku domů.
Do Prahy.
Domů, který jsem před lety opustil jako ztroskotanec.

Španělsko versus Česká realita

Víš, co je na tom nejsmutnější? že ve Španělsku mi pomohli cizí lidé, bez otázek a byrokracie. A když jsem kdysi zkoušel žádat o pomoc v Českých charitách, většinou jsem narazil.
Formuláře, pravidla, neochota. „Vy nejste v evidenci.
Vy sem nepatříte.“

Španělská charita mi dala šanci, ne soud. Viděli člověka, ne spis. Tam se opravdu žije hodnotami solidarity. A já se to rozhodl napsat, protože si to zaslouží. Protože to nejsou andělé, ale obyčejí lidé, kteří se chovají lépe než mnohí věřící v kostelích.

Nový začátek

V Praze to nebylo jednoduché. Ale měl jsem start. Měl jsem za co zaplatit nocleh. Měl jsem kam jít. Postupně jsem si našel práci, začal bydlet, a pomalu se dostávat zpět mezi lidi. Bez těch prvních dnů a bez těch, co mi tehdy pomohli, bych dneska pravděpodobně nebyl.

Děkuju, Francisco.

Díky tobě, Césarovi a ostatním, dneska nejsem ztracený. Pracuju. Bydlím. Žiju.

A nikdy nezapomenu.

Děkuju vám všem, kdo jste mi podali ruku. V Laredu, v Praze, i jinde. Vaše pomoc nebyla zbytečná.
Díky ní dneska píšu tyhle řádky.

🙏 Děkuju, že jsem dostal druhou šanci.
A že jsem ji dokázal využít.