Pracovní zkušenostiÚryvky z plánované knihy

Zima v olivových kopcích

Do Bienservidy jsme z Albacete dorazili ve čtyřech – dva kluci, dvě holky.

Slovenský pár a já sám, zase s batohem na ramenou a očima otevřenýma dokořán. Krajina byla drsná, ale krásná – kamenné domky rozeseté v kopcích, mezi olivovníky, které se na zimu zatvářily, že budou spát. Čekaly ale na sběr. A my čekali s nimi.

Bydleli jsme v malém domku zadarmo, týden jsme měli na aklimatizaci. Ještě jsme nemuseli makat, tak jsme nakupovali jídlo, chodili na kafe do jediné hospody ve vsi a pomalu se seznamovali s místníma. Přijali nás s rezervou, ale slušně. Nejsme přece místní, nejsme jejich. Ale když jsme se objevovali každý den, slušní, umytí, s pozdravem na rtech – začali nám kývat hlavou. A někteří i odpovídat.

Jaro – elektrikář silnoproudař – si brzy našel fušky. Spravoval zásuvky, natahoval dráty. Nejenže měl o sebe i svou přítelkyni postaráno, ale vždycky se podělil. Nenechal nás na suchu. Tak jsme tam prostě žili. Den za dnem, s úsměvem i skřípotem zubů, jak to na venku bývá.

Pak přišla práce.

Olivy a rána v mlze

Vstávalo se v šest. V sedm káva v hospodě – schůzka celého vesnického pracovního osazenstva. Majitel nás pak rozvážel na pole. Vysvětlil, jak se to dělá: vezmeš třímetrovou tyč – rovnou, z tvrdého dřeva – a mlátíš s ní do větví stromu tak, aby olivy padaly dolů, ale větve zůstaly.
Žádný zlom, žádné násilí. Prostě rytmus. Cit. A trpělivost.

Pod strom se natáhnou obrovské děrované plachty, jako síta. Dvě, překrývají se, udělají hráz proti svahu, aby se kulaté olivy neskutálely pryč. A pak se to všechno shrne, pytluje – jutové pytle po padesáti kilech, svázat špagátem, odložit bokem. A znova. A znova. A znova.

Majitel křičí, nadává, učí. Stromy jsou jeho zlato, a my mu je ničili – aspoň první dny. Až když jsme pochopili ten pohyb, přestal hulákat. Občas přivezl i víno. Na poli jsme si rozdělali ohníčky, opékali cokoliv, co jsme měli, a jedli s nohama v prachu.
Pole čítalo tisíce stromů. Práce bylo až po strop.

Večer návrat do vesnice. Vana, postel, někdy pivo. Jindy jen klid a únava. Když pršelo, nešlo se na pole – bláto na sítích a olivách, to sběrny neberou. Ale i tehdy jsme byli rádi, že jsme tam.

Lidi byli štědří. Nosili nám balíčky jídla, sýry, salámy, chleby, ovoce. Nikdo nic neřekl. Jen přišli, položili to na stůl, kývli hlavou.
Ale všichni věděli, že čekají jedno: že ráno budeme stát na značkách a tahat jak voli. Jinak ne.

První odchod

Kolem Vánoc přibyli dva Češi – kluk a holka. Vlastním autem. Moc se nebavili, byli samotáři. Pracovali vedle nás, ale pod jiným šéfem. Viděli jsme je ráno u kávy, pak už ne.

Po Silvestru práce ubývala. Začali jsme se poptávat, kam dál. A jednoho rána v hospodě někdo hledal nové lidi – hned, okamžitě. Tak jsem šel.
Současný šéf mi popřál štěstí, nebránil. Měl spoustu dalších lidí, a se mnou nikdy problém nebyl.

Puente de Génave mapa

Odjel jsem do vesnice jménem

Puente de Génave.


Práce tam už nebyla žádné překvapení. Věděl jsem, jak na to. Šéf platil férově, ubytování zdarma – jenže s třiceti Ukrajinci.
Pili jak duhy, dělali bordel. A jednoho po druhém je šéf vyhazoval.
Kdo se neuměl chovat, letěl.
Bez řečí.

Tím skončila má první sezóna na olivách. Přežil jsem zimu, vydělal pár euro. A pak – klasika – znovu na cestu. Do míst, která jsem ještě neznal.


Pod čarou: návrat do kopců

Dva roky nato jsem se vrátil. Stejná krajina, jiné okolnosti. Nový šéf, nová vesnice, noví lidé – ale zas Ukrajinci. Tentokrát s námi bydlelo i víc Čechů, snad deset. Měli jsme v domě jedno patro, Ukrajinci druhé. Klid – ale jen do chvíle, než někdo sehnal kostku haše.

Pak přišlo peklo.

Drogy, závist, hádky, málo peněz. Šéf, veselý alkoholik, měl slabost pro pijanství – a Ukrajinci to využili.

Jednou jsem to nevydržel a vyhodil z baráku jednoho z nejhorších. I s pár fackami.
To jsem podepsal ortel.


Začali mě nahánět. Pár dní strachu a nervů. A pak odchod. Na doporučení jiného šéfa jsem se ocitl ve vesnici, kde pracovali dva bratři – policajti. Národní a guardia civil. Ale to jsem se dozvěděl až po týdnu, když zjistili, že jsem čistej.
Od té chvíle jsme si rozuměli.

A tehdy jsem konečně zažil klid. Práce, postel, teplo, normální vztahy. Po sezoně jsme se rozloučili jako chlapi. Řekli mi, že dveře jsou mi vždycky otevřené. Už jsem je ale nikdy nepřekročil.


A ještě něco…

Tu první zimu jsem se zamiloval.
Do jedné z těch slovenských holek. Krásná, chytrá, srdečná. Bohužel – už měla přítele. Toho druhého Slováka, se kterým přišli. Jaro to věděl. Věděli jsme to všichni. Ale i tak jsme si byli blízko.
Toužili jsme po sobě – a nedovolili si nic.

Když jsem odjížděl, bolelo to. Hodně.

Po letech – když jsem se do Bienservidy vrátil na motorce – jsem se na ně poptal. Byli tam. Usadili se. Práce, dítě, domov.
Když mě ta holka uviděla, vyhrkly jí slzy.
Mně se udělal uzel v krku.

Řekla mi, že jsem ji tam neměl nechávat. Že to tam není ono. Ale teď má rodinu. Nemůže odejít.

Já musel.

A tak jsme se rozloučili znova. Už naposled. A v duši zůstal ten smutek, co ani čas pořádně neodnese.


Když takhle píšu, vidím to všechno znovu před sebou. Mlhu nad olivami. Ticho v kopcích. Krvavé dlaně, ranní vítr, úsměvy těch, co neměli skoro nic – ale stejně se rozdělili.
A i když se tam už asi nevrátím… kus ze mě tam pořád zůstal.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *