Život na okraji společnosti
Bezdomovectví a fenomén „Ocupas“ ve Španělsku – Můj příběh z ulice
Když jsem v roce 1999 poprvé vstoupil na španělskou půdu, neměl jsem ani peníze, ani znalost jazyka. Přes noc jsem se ocitl na ulici a začal si budovat život od nuly, mimo zavedené systémy a pravidla.
Byla to doba, kdy se Španělsko učilo žít s novou vlnou imigrantů a pravidla pro život „na okraji“ byla často psána neoficiálně, přímo ulicí a komunitami. Jedním z nejzajímavějších a nejkontroverznějších aspektů, se kterými jsem se setkal, byl fenomén bezdomovectví v kontextu takzvaných „ocupas“ neboli squattingu.
Co to vlastně „Ocupas“ jsou a proč jsou ve Španělsku tak „horké“ téma? Pojem „ocupa“ označuje osobu, která neoprávněně obývá opuštěnou nebo prázdnou nemovitost. Ačkoliv se to může zdát jako jednoduchý případ porušení zákona, ve Španělsku je to téma nabité historií, sociálními problémy a často i právními paradoxy. Dnes se o okupování domů v médiích mluví hodně, často v negativním kontextu, ale pohled zevnitř, z doby před desítkami let, ukazuje jinou realitu.
Můj domov ve vile v Vilanova i la Geltrú: Život mimo systém
Věřte nevěřte, po čase jsem se s partou dalších Čechů a Slováků, které jsem potkal na cestách, usadil v jedné opuštěné vile v katalánském městečku Vilanova i la Geltrú. Dnes by to znělo jako sci-fi, ale tehdy platilo nepsané pravidlo: pokud majitel nemovitosti nepodal stížnost na policii krátce po vašem vstupu, úřady se o vás nezajímaly a policie vás nemohla jen tak vyhodit.
V této dvoupatrové léta opuštěné vile, asi z 30. let, obklopené vysokým betonovým plotem a borovicemi, jsme si vytvořili základnu. Chyběla nám sice pitná voda (pro tu se chodilo s barelem k veřejné pumpě asi 200 metrů daleko), ale jinak to byl náš malý ráj uprostřed cizího světa. Před domem dokonce byl i bazén, který jsme sice nevyužívali, ale dotvářel obraz našeho neobvyklého „domova“.
Žili jsme klidně, bez nepořádku a hluku. Místní si na nás zvykli a dokonce nám občas něco přinesli k jídlu. Fungovala zde tichá dohoda: „Nevšímej si mě, já si nevšímám tebe.“ Takto jsme ve vile žili dlouhá léta, střídavě se vydávajíc na cesty po Španělsku a vracejíc se zpět do naší „základny“. Někteří z nás zde strávili i osm let v kuse.
A z čeho jsme žili? Nikdo z nás nepracoval klasicky. Živili jsme se sběrem věcí ve městě, nacházením cenností, nebo „somrováním“ peněz a jídla u vchodů na tržiště, kde si lidé často zželeli kluků s pejskem.
Když se idyla změnila: Zlomená pravidla a nevyhnutelný konec
Idyla ale nemohla trvat věčně. Jednoho dne nás začali navštěvovat maročtí migranti a s nimi přišly problémy, které naši komunitu rozvrátily.
Hašiš, hádky, rvačky, občas i policie, a dokonce incident s noži. Ticho a klid se vytratily. Nakonec vše vyvrcholilo žhářským útokem, který vilu zničil. Museli jsme se přesunout do zahrady, kde jsme si mezi borovicemi postavili provizorní přístřešky z palet a kartonů.
Byla to hořká, ale poučná zkušenost o tom, jak křehké může být soužití, když se změní nepsaná pravidla a vstoupí do hry drogy a závist.
Dnešní realita: Měnící se zákony a veřejná debata
Dnes je situace s „ocupas“ ve Španělsku mnohem složitější a zákony jsou přísnější. Vláda se snaží řešit problém neoprávněného zabírání nemovitostí, zejména těch, které jsou ve vlastnictví bank po finanční krizi. Veřejná debata je bouřlivá a často se zapomíná na lidské příběhy a okolnosti, které k těmto situacím vedou. Můj příběh z Vilanovy je jen malým střípkem z mnohaletého života na španělské ulici, ale ukazuje, jak odlišně to fungovalo v minulosti a jak se doba, a s ní i pravidla, neustále mění.
V dalších článcích se budu tomuto tématu věnovat hlouběji a podělím se o další vzpomínky a zkušenosti z mého dlouhého putování Španělskem bez domova.